„Všichni jsme lidé a všichni o sobě pochybujeme,” říká Karolína Holubová

arolína Holubová je módní fotografka a filmařka. Po vystudování školy v Praze se rozhodla studovat obor fotografie na Norwich University of the Arts. V módní fotografii se zaměřuje především na mužské modely a tak trochu vyčnívá mezi módní fotografií. Úspěšná byla i její práce pro londýnský Fashion Week a nebála se ani focení v předních londýnských agenturách. Její nejlepší kamarádkou je maminka Eva Holubová, se kterou pracuje na mnoha projektech a vede s ní tzv. hovory na pokračování. Karolína píše sloupky ze svého života pro českou verzi magazínu Harper’s Bazaar a její nejpoužívanější hashtag je #mejserada.

Nyní žijete ve Velké Británii. Dokázala byste najít rozdíl mezi ženami v UK a zde v Čechách?

Řekla bych, že Britky jsou rozhodně svobodomyslnější a svobodnější co se týče svého oblékání a asi i života obecně. Tady můžete chodit s papouškem na hlavě a mít vlasy v barvách duhy a nikdo se vám nebude posmívat, ba dokonce se za vámi ani neotočí. Lidé jsou tady mnohem liberálnější ke vzhledu druhého jedince a projevu jeho osobnosti.

Baculatý holky tu nosí krátké sukně a krátká trička a nikdo nezvedne ani obočí. Mají zdravější sebevědomí a nikdo nikomu neupírá právo na nevkus! Ano, právo na nevkus. Máme ho každý a nikdo by ho nikomu neměl upírat. Každý si může nosit co chce a žít tak, jak uzná za vhodné (nesmí to samozřejmě být v rozporu se zákonem či na úkor někoho jiného). Takže rozdílů by se našlo spoustu a především v sebevědomí a tedy přístupu k životu.

Na Vašem Instagramu často mluvíte o ženství a sebelásce. Co Vás k tomu vede?

Asi jsem to v sobě měla odjakživa. Odjakživa jsem o tom mluvila a v poslední době jsem to přenesla na svůj Instagram. Myslím, že mě k tomu vede moje životní cesta a životní zkušenosti. A také prostředí, ve kterém pracuji. Miluji módní prostředí a můj život je s ním neodmyslitelně spjatý. Vlastně není den, kdy bych mu unikla, či chtěla uniknout. Móda ale může být dobrý sluha, zato špatný pán.

Modní branže umí být tvrdá a často víc zaměřená na výdělek a výsledek než na průběh. Cíl tedy velmi často nemusí být někoho motivovat. Umí jít přes mrtvoly a je tam spoustu odstrašujících příkladů. A jelikož se cítím být dělníkem módy (tedy na tvorbě tohoto monstrózního byznysu se podílím) cítím v sobě potřebu motivovat a možná se za to i trošku vykoupit.

Souvisí téma vnitřní ženy s feminismem? Nebo máte pocit, že to jsou dvě odlišené věci?

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Pro mě má každý v sobě kus vnitřní ženy a kus vnitřního muže. Určitě znáte, když vám někdo řekne “chováš se jako kluk” nebo “ona byla vždycky taková od rány”. A klukům se zase říká “nechovej se jak holka”, “bože on se šlechtí jak princezna” a podobně. Význam slova feminismus je přesvědčení, které věří v ekonomickou, politickou a sociální rovnost všech pohlaví.

Téma vnitřní ženy může s feminismem souviset, jelikož to třeba může být následek nějaké podvědomé ženské potřeby utlačovat svou ženskost, abychom ve společnosti budily větší respekt. Ale já se přiznám, že tohle pro mě nebyl prvotní impuls začít o vnitřní ženě mluvit a psát. Byť nevyvracím, že to s tím může souviset.

Setkáváte se ve své profesi fotografky s malým sebevědomím u modelek nebo modelů?

Všichni jsme lidé a všichni o sobě pochybujeme. Je jedno jak moc jsme přitažliví, úspěšní, bohatí. Prostor pro pochybnosti tam bezpochyby je. Zní to jako oxymóron že?! Ale není! Každý z nás má o sobě nějaké pochybnosti a každý z nás má mindráky.

I u modelek a modelů se člověk setká s nízkým sebevědomím. Proč? Řekla bych že pro to, že na ty lidi je kolem jejich vzhledu vytvářen konstantní tlak. Vydělávají si vzhledem, očekává se od nich možnost reprezentovat nepřetržitě v kuse 24/7. Jsou konstantě podrobováni kdejakým hodnocením a ne vždy z toho vyjdou zrovna dobře. Takže ano, člověk se při mé profesi setká s kdečím i třeba s mindráky a nedůvěrou v sebe sama.

Která věc Vás přiblížila k tématu ženství? Záleží na věku? Výchově? Sociální bublině?

Myslím, že jsem tohle téma řešila od jak živa. Možná je to tím, že jsem vyrůstala s bráchou a moje dětská kamarádka se mi odstěhovala, když jsem byla malá. Já panenky vyměnila za kopačky, abych mohla s Ádovejma kámošema hrát fočus?! Nevím, jestli záleží na vyjmenovaných aspektech. O mě se dalo říct, že jsem byla holka kluk. Na jednu stranu šatičky a střevíčky, na stranu druhou lezení po stromech, hraní fotbalu a velká samostatnost.

Setkáváte se na svém Instagramu nebo v reálném životě s posměšky na téma ženství?

Určitě. Celý život jsem se setkávala s tím, že se jede na výlet a vždycky se tam najde alespoň jedna holka co si místo pohorek vezme hezké tenisky, místo starých obnošených věcí do přírody, hezký slušivý outfit, co se namaluje i když se jde 300 metrů k rybníku!

O téhle holce si samozřejmě v duchu všichni říkají, ježíš to je fiflena. Dylinka. Musí být pořád upravená atd. Často takový slečna bývala terčem šprýmů. Pravdou jest, že jí to ale vždycky slušelo.

Co byste poradila ženám nebo dívkám, které se trápí mindráky a svou vnitřní ženu ještě nenacházejí?

Ať hledají. Ať se toho nebojí! A že zadarmo to hledání nebude. Člověk o sebe musí umět pečovat a o svůj vyrovnaný duševní stav bojovat. Jak jsem již naznačovala, každý z nás trpí nějakými mindráky. Teď jde o to umět s nimi pracovat. Mě nejvíc pomáhá dělat si ze sebe srandu. Přestat se brát tak vážně. Přestat se tak prožívat. Přestat se tak k věcem upínat.

Člověk se musí naučit být trochu determinista. Neustále na sobě pracovat, ale když se věci nevyvedou tak, jak bychom si přáli, brát to jako součást svojí cesty poznání, nikoliv jako životní prohru.

Karolínu Holubovou sledujte na instagram.com/holu_ka!

foto: Matěj Paprčiak