„Snažím se ukázat, že je potřeba o všem mluvit,” říká medička Anežka Dašková

Anežka co dělá stojky. Tak můžete znát medičku Anežku na Instagramu. Otevřeně mluví o problémech se zdravím a zvládáním panických atak. Studuje medicínu a předává svoje pocity a zkušenosti z praxe.

Anežko první otázka se samozřejmě bude týkat Vašeho zdravotního stavu. Jak se cítíte po operaci?

Dnes je to něco málo přes měsíc. Abych pravdu řekla samotnou mě ta rychlost rekonvalescence překvapuje. Mohu bez bolesti jíst a přibrala jsem tak, že už nejsem podvyživená. Začínám mít opravdu velké roupy! Ale musím se velmi držet, abych nezačala předčasně intenzivně sportovat.

Na českém Instagramu proběhl Váš příběh a fotky z nemocničního pokoje. Měla jste kromě pozitivních reakcí i nějaké negativní?

Se sdílením všech upřímných a někdy lehce kontroverzních myšlenek se vždy najde pár lidí, kterých se dané téma dotkne. Mají odlišný názor, ale stěžovat si nemohu. Ta zpětná vazba je povětšinou neskutečně pozitivní a motivující.

Máte pocit, že sociální sítě pomáhají prolomit bublinu okolo psychických poruch a nemocí?

Záleží na tom, jak je člověk využívá. Když sleduje lidi, kteří se jen chlubí dokonalostí mohou být sociální sítě naopak spouštěčem mnoha nejistot a problémů. Když jedinec disponuje trochou kritického myšlení a hlídá si jakými názory a druhy příspěvků se denně obklopuje určitě může zjistit, že v něčem není sám. To, co prožívá se může obrátit i k lepšímu. Jsem moc ráda, že existuje čím dál tím více “influencerů”, kteří podporují mluvení o dříve tabuizovaných tématech. Týká se to jak duševního zdraví a sebelásky.

Na svém Instagramu otevřeně mluvíte o panických atakách. Píše Vám hodně lidí, kteří trpí stejnou poruchou? Co je nejvíc trápí?

Píšu o mnoha problémech, které mohou potkat každého z nás. Denně mi chodí kolem třiceti zpráv. Z toho je třeba polovina zaměřená na psychický problém se kterým si někdo neví rady. Častokrát jsem první komu se o tom lidé zmíní. Právě proto, že jsem tak otevřená o své cestě životem a o boji se vzdorující hlavou.

Když bych měla odhadnout kolik z těch lidí, kteří mi píšou řeší panikaření jako takové bude to minimum. Mnohem častěji naší společnost a generaci sledujících trápí nedostatek sebevědomí, porovnávání se s ostatními, nepřijetí sebe samotných a spíše nějaké ty depresivní stavy.

Svěřují se Vám sledující? Jsou to mladí lidé a jaké je nejčastější věc, se kterou se Vám svěří?

Jak už jsem psala svěřují se jako diví. Abych pravdu řekla, často se cítím nejistě. Mnoho lidí na mě spoléhá, ale přitom jsem pro ně úplně cizí obyčejná devatenáctiletá dívka. Nejsem vystudovaný lékař, psychoterapeut nebo sociální pracovník. Nemám žádnou kvalifikaci, která by mě opravňovala radit lidem s jejich osudy. Na druhou stranu se uklidňuji tím, že mluvím jen o věcech, kterými jsem si sama prošla z pozice pacienta.

Každého se snažím upozornit a motivovat, aby vyhledal odbornou pomoc. Já mohu posloužit jako krátkodobý zdroj motivace, ale nikoliv jako průvodce životem. Vážím si jejich důvěry, ale občas trochu pochybuji jestli s tím, co dělám nepřekračuji určité hranice. Nejčastěji se mi svěřují především dívky v rozmezí 11-25 let. Poslední dobou se objevuje čím dál tím více maminek na mateřské a mužů ve středním věku.

Ve svém studiu se jistě setkáváte s racionálním vysvětlením psychologických poruch. Pomáhá Vám to nebo je to spíše na obtíž?

S organickým původem psychických potíží se zatím setkávám pouze v rámci samostudia, ve škole mě to čeká až za pár let. Můj pohled na věc to určitě ovlivní, ale jakým směrem to se teprve uvidí. Zatím jsem toho názoru, že než se člověk vrhne do péče lékařů měl by (pokud jeho stav není ohrožující jeho životu nebo okolí) na sobě pracovat pod dohledem psychoterapeuta. Teprve když se po určité době terapií jeho stav nebude měnit, je vhodné nasadit psychofarmaka. Zde ale musím zmínit, že si stojím za názorem, že tyhle pilulky mohou pomoci stabilizovat náš stav nebo zabránit jeho zhoršení. Ale nejedná se o všelék, který nás zbaví všech problémů. Těm se musíme postavit sami. Změnou pohledu na svět (ideálně opět pod dohledem vyškoleného terapeuta).

Jaký máte názor na „dokonalé“ Instagramové účty blogerů a blogerek. Je pro Vás přirozenější sdílet věci, které nejsou na první pohled vidět? Nebo jste s tím bojovala?

Jeden z hlavních cílů mého působení na Instagramu bylo vždy dokázat, že život nikoho z nás není dokonalý. Že je přirozené pochybovat o sobě, o světě, nebo mezilidských vztazích. Snažím se ukazovat, že každý máme svou třináctou komnatu a nebo úplně obyčejný den blbec. Zároveň chci svým sledujícím ukázat, že ve všem negativním se dá najít něco pozitivního, co si z dané situace můžeme odnést. Že je přirozené být smutný a je normální něco oplakat. Ale není třeba se užírat příliš dlouho. Co je úplně nejdůležitější? Snažím se ukázat, že je potřeba o všem mluvit! Netvrdím, že vše musíme sdílet tisícům lidí na Instagram (to bych spíše nedoporučovala). Mám na mysli svěřování se přátelům, rodině, partnerům…

Abych úplně neodskakovala od původní otázky. Klasickým blogerům nefandím čistě proto, že nic takového nepropagují. Obvykle se spíš setkávám s tím, že v lidech vyvolávají myšlenky typu “proč mají oni tak super svět, a já jsem taková troska”, které vedou k velkým a nebezpečným pocitům méněcennosti. Přitom jsou všechny tyhle známe osobnosti úplně stejné jako my. To si spousta (hlavně mladších) uživatelů internetu neuvědomí.

Co byste chtěla vzkázat všem lidem, kteří se potykají s nějakou psychickou poruchou, ale ještě ji nedokážou rozeznat?

Že úplně nejdůležitějším krokem je přiznat si, že něco není v pořádku. Když o svých problémech (nebo podezřeních na problémy) budou mluvit bude vše mnohem zvladatelnější. Chyba není v nich a nemá cenu vyčítat si jací jsou. Cesta ke stabilitě je náročná a rozhodně není lineární, ale je uskutečnitelná. Jsou statečnější, než si uvědomují. Ač se to tak občas zdá nikdy nejsou sami. A v neposlední radě, že jim moc držím palce.

Máte do budoucna kromě studia i nějaké jiné plány?

Škola je pro mě určitě nejdůležitější, a abych pravdu řekla většina mých plánů a snů směřuje k záležitostem spojených z medicínou. Plánuji stát se lektorkou první pomoci a vzdělávat širokou veřejnost. Rozhodně hodlám dále využívat svůj Instagram pro destigmatizaci a také uskutečnění různých edukačních projektů, jejichž koncepty si zatím nosím v hlavě. Moc bych si přála pohybovat se po škole v akademické sféře a také přednášet nejen medikům, ale i propagovat nějakou prevenci laikům. Jsem totiž docela exhibicionista a ráda mluvím před publikem. Haha.

“Mým dalším velkým přáním je vydat jednou knihu, ale to je otázka daleké budoucnosti.”

Snažím se soustředit na to, abych o sebe pečovala. Chci pokračovat na své cestě za duševní rovnováhou a neuhonit se k smrti. Užívám si času se svými blízkými a tajně doufám, že se mi jednou povede být maminkou. Zatím je mou prioritou role milé lékařky. Když bych se totiž rozhodla pro rodinu nechtěla bych, aby byla ochuzená o můj čas, který bych rozdávala jinde.

foto: Anežka Dašková